Marian

Krumbachové se jako řadě jejích vrstevníků po sametové revoluci návrat do zapovězeného světa kinematografie příliš nezdařil. Přestože se stále snažila psát (dokončila vlastní adaptaci románu Honzlová Zdeny Salivarové-Škvorecké), snažila se navazovat na osvědčená spojení s Chytilovou či Němcem, v nové realitě porevolučního filmu vytvořila před Marianem pouze návrhy kostýmů pro Kachyňova Posledního motýla (1990). Nabídky sice přicházely, ale Krumbachová odmítala ustoupit ze svých uměleckých zásad byť jen o píď, což její filmografii uchránilo mimo jiné od nežádoucí kontaminace Muchnovým Divokým pivem (1995).

Snímkem Marian se nemocemi sužovaná Krumbachová rozloučila ve velkém stylu. Mladému Petru Václavovi se jako mnoha jiným režisérům stala výtvarným i významovým dramaturgem filmu. Tak jako v Démantech noci či Transportu z ráje razantně odmítla emblematické koncentráčnické vězeňské uniformy, i zde chovance výchovného ústavu opatřila civilním oblečením, jehož podoba vycházela z vlastního výzkumu v rámci romské komunity. Její realismus nikdy nespočíval v kopírování reality a deskripci, ale v hledání pravdivosti, kterou spojovala s etikou (Petr Václav uvádí termín „poctivý obraz“). I zde kladla důraz na dramaturgii barev a barevnou tonalitu snímku ve vztahu k jeho vyznění. Kolik rozdílných emocí dokázala v pozorném divákovi vyvolat drobnými změnami v barevném řešení scén? Jako v každém ze svých filmů byla tak z pozice výtvarníka spolutvůrkyní významů zabraňující samoúčelnosti a povrchnosti, kterými pohrdala snad do stejné míry jako lidskou lhostejností a hloupostí.

Ester Krumbachová zemřela ve věku 72 let v Praze 13. 1. 1996. Janu Klusákovi kdysi napsala: „Víš, proč moje rakev by měla být velká a těžká? Protože do ní položím svou lásku i svou bolest.“ Vkládala je ostatně s nevšední vervou, divokostí a talentem do všech filmů, na kterých spolupracovala.

Aleš Říman