Richard III.

Film také z uvedené inscenace přímo vychází a na jeho režijním pojetí je výrazně vidět, že se Olivier pokouší o jakýsi kompromis mezi divadlem a filmem. Oproti Jindřichu V. (Henry V, 1944) a Hamletovi (Hamlet, 1948) jako by Olivier až příliš podlehl svému hereckému egu a kromě několika málo záblesků filmového vyjadřování (Richardův sen před bitvou, samotná bitva u Bosworthu) nechává Ottu Hellera snímat film v dlouhých scénách soustředěných na herce. Heller suverénně vytváří hloubku prostoru, zvládá plynulé jízdy kamerou sledující Olivierovu one man show, jako obvykle kouzlí se světlem a společně s autorkou výpravy Carmen Dillonovou vytváří specifický, přiznaně umělý, přestylizovaný svět snímku kdesi na půl cesty mezi dvěma uměleckými druhy. Velmistr černobílé fotografie si s barevným formátem VistaVision poradil na výbornou.

Znalci Shakespearova textu mohou naopak ocenit Olivierovu razantní, přitom velmi důmyslnou a poučenou úpravu Shakespearova původního textu. Aby se mohl více soustředit na postavu Richarda, kterého si v duchu vytvořil jako obraz broadwayského divadelního producenta Jeda Harrise, jehož dle vlastních slov považoval za nejodpornějšího člověka, kterého kdy potkal, zcela vynechal některé postavy a zápletky. Se spletitostí vztahů uvnitř této historické hry / tragédie si naopak poradil užitím některých úprav, vycházejících z adaptací původního textu v osmnáctém století. Jednu z nejikoničtějších scén hry – svádění lady Anny nad rakví jejího tchána – nejenže Olivier rozdělí na dvě části, aby dosáhl většího účinku, zároveň do rakve umístí jejího manžela.

Nakonec ale svého Richarda Olivier po letech vnímal spíše jako neúspěch. Oscara mu vyfoukl Yul Brynner za roli siamského krále ve filmu Král a já (The King and I, 1956), ve Spojených státech film kiny spíše prohučel – na vině byla poněkud kontroverzní experimentální distribuce, kdy měl film premiéru nejprve v televizi na vlnách stanice NBC. U obrazovek tehdy nicméně sedělo 25–40 milionů Američanů, takže na druhou stranu udělal pro shakespearovskou edukaci za oceánem víc než kdokoliv jiný předtím i potom.

Aleš Říman