Kanály

Během třiašedesáti dnů Varšavského povstání v roce 1944 zahynulo podle odhadů přes 200 000 Poláků a město bylo téměř srovnáno se zemí. Válečné drama Kanály režiséra Andrzeje Wajdy je situováno do posledních zářijových dnů, kdy se povstání blížilo ke svému tragickému konci. Mistrovské dílo je druhou částí režisérovy válečné trilogie, kterou dále tvoří filmy Nezvaní hosté (Pokolenie, 1954) a Popel a démant (Popiół i diament, 1958).

Wajda sleduje osudy několika mužů a žen ze zdecimované roty, jejíž početní stav se za poslední tři dny snížil na úroveň čety. Hlas vypravěče v úvodu filmu upozorňuje, že před sebou mají poslední hodiny života. Jsou vyzbrojeni pouze pistolemi a ručními granáty, zatímco německé jednotky, které je obklíčily, disponují tanky a letectvem. Šestapadesátého dne povstání dostanou z velitelství rozkaz opustit městský obvod Mokotów a kanalizačními šachtami se přesunout do centra Varšavy.

Tématu Varšavského povstání se polská kinematografie až do vzniku filmu Kanály z politických důvodů vyhýbala, neboť vyvražďování civilního obyvatelstva tehdy nečinně přihlížela Rudá armáda na druhém břehu Visly. Film vznikl podle stejnojmenné povídky (1955) Jerzyho Stefana Stawińského. Autor v ní zpracoval vlastní zkušenosti důstojníka Zemské armády, který byl tehdy sám nucen stáhnout se do kanálů.

Zatímco první část filmu realisticky zobrazuje pouliční boje v ruinách města, druhá se odehrává v podzemním klaustrofobním labyrintu evokujícím Dantovo peklo. Některé scény působí až přízračně a jejich intenzitu umocňují sugestivní herecké výkony. Skvělá je především Teresa Iżewska v roli vojenské spojky Sedmikrásky, která navzdory svému cynismu zůstává až do smrti oddaná své lásce.

Předtím než film získal na MFF v Cannes Zvláštní cenu poroty, setkal se v Polsku spíše s vlažným přijetím ze strany kritiky i diváků. Mnozí z nich během povstání ztratili své blízké a v kinech chtěli vidět oslavu jejich morálního vítězství, nikoli smrt v temných a páchnoucích kanálech. Wajda se zříká glorifikace i patosu, hrdinství účastníků povstání však nezpochybňuje, byť nezastírá jeho marnost. Na své postavy nenahlíží jako na mytizované mučedníky národa, ale jako na lidské bytosti s jejich přednostmi i slabostmi.

Tomáš Seidl