Kronika jedné lásky

Michelangelo Antonioni se stal prvním režisérem, který italský neorealismus přenesl do prostředí poválečné buržoazie. Jeho celovečerní debut Kronika jedné lásky, který inspirovala novinová zpráva, označil francouzský kritik André Bazin za „neorealistické Dámy z Bouloňského lesíka“. Snímek zároveň převzal ústřední motiv detektivního románu Pošťák vždycky zvoní dvakrát (1934), v němž americký spisovatel James M. Cain nechal milostný trojúhelník vyústit ve vraždu.

Bohatý a žárlivý milánský průmyslník Enrico Fontana si najme soukromého detektiva, aby prošetřil minulost jeho mnohem mladší manželky Paoly. Netuší však, že tím krásnou ženu znovu svede dohromady s jejím bývalým milencem Guidem. Kromě vzájemné přitažlivosti oba spojuje i temné tajemství z minulosti – před sedmi lety nezabránili tragické smrti Guidovy snoubenky, která se zřítila do výtahové šachty. Protože jejich obnovený vztah nemá budoucnost, začne v nich postupně uzrávat myšlenka, zda by tentokrát neměli vraždit doopravdy.

Navzdory „noirovému“ námětu není Kronika jedné lásky klasický kriminální příběh. Nejasné okolnosti smrti dvou postav poskytují režisérovi příležitost k detailnímu pozorování „kanibalských“ vášní protagonistů pocházejících z odlišných společenských vrstev. Antonioni se přitom nesoustředí na vnější akci – skutečné drama se odehrává v jejich nitru.

Režisér sleduje ústřední aktéry se zdrženlivým odstupem – až chirurgicky chladná kamera je často zachycuje v dlouhých záběrech. Luxusní interiéry, přepychové kostýmy, drahé automobily i smyslná elegance devatenáctileté Luciy Bosèové v roli mondénní Paoly přitom ostře kontrastují se špinavým prostředím zablácených ulic a deštěm smáčených silnic na milánském předměstí. Atmosféru filmu umocňuje i zneklidňující jazzová hudba Giovanniho Fusca, využívající především zvuk saxofonu a klavíru.

Michelangelo Antonioni zaměřuje pozornost převážně na postavu Paoly – na její tajemství, instinkty, frustrace, obavy, morálku i proměnlivé city. Drama Kronika jedné lásky v tomto ohledu předznamenává režisérovu další tvorbu, zejména slavnou „tetralogii citů“, v níž prostřednictvím ženských postav zkoumá existenciální prázdnotu, citovou nejistotu a odcizení moderního světa.

Tomáš Seidl