Případ Ipcress

Harryho Palmera stvořil debutující Len Deighton právě ve dvaašedesátém a z jeho románu se zřetelnými chandlerovskými aluzemi se ve Velké Británii okamžitě stal bestseller. Čtenáři si téměř bezejmenného hrdinu a zároveň patřičně cynického vypravěče (jméno Harry se v románu objeví nepřímo s konstatováním, že ve špionské branži stejně nikdo pořádně neví, jak se kdo jmenuje) zamilovali, sepětí postupů americké drsné školy a špionážního thrilleru překvapivě fungovalo i narativně a zmíněný Saltzman si mladého spisovatele, který se předtím živil jako autor komiksových stripů obsahujících kuchařské recepty, okamžitě zajistil pro spolupráci na scénáři druhé bondovky, Srdečných pozdravů z Ruska. Přestože byl Deighton záhy odejit a pod scénářem je tak podepsán pouze Richard Maibaum, stihl Saltzmanovi prodat práva na své romány, k čemuž prý Salzman s příslovečným sarkasmem poznamenal, že je jediný muž na světě, který mu může zajistit, že mu jeho látku nepředělá na bondovku…

A skutečně, Případ Ipcress nemůže být Bondovým nadsazeným dobrodružstvím vzdálenější, přestože na něm spolupracovali paradoxně stejní lidé, kteří pomáhali bondovskou franšízu vytvořit. Hudební skladatel John Barry se oproti dynamické úvodní melodii podbarvující ikonickou bondovskou znělku rozhodne v pozvolna rozhoupané titulkové skladbě pro elektronicky upravený zvuk cimbálu, slovutný výtvarník Ken Adam (kromě Bonda zmiňme jeho dvě zásadní spolupráce se Stanleym Kubrickem na Dr. Divnoláskovi / Dr. Strangelove or: How I Learned to Stop Worrying and Love the Bomb, 1963 a Barrym Lyndonovi / Barry Lyndon, 1975, za kterého si také zaslouženě odnesl Oscara) namísto okouzlujících, exotických kulis a drahých hotelových apartmá volí šedivé interiéry kanceláří či Harryho nájemního bytu v Notting Hillu a šeď nepříliš atraktivních zákoutí Londýna. Režisér Sidney J. Furie (se Saltzmanem se během natáčení dostal do ostrého konfliktu a jeho přístup k postprodukci byl značně omezený) pak spolu s kouzelníkem za kamerou Ottou Hellerem našli způsob, jak vyprávět spletitý příběh výrazně filmovými prostředky. Heller používá zkreslující objektivy, nezvyklé úhly záběru a vysokou míru kontrastu mimo jiné i k tomu, aby evokoval šílený, neuchopitelný svět reality života tajných služeb, zbavený nádechu jakékoliv romantiky. Palmerův špatný zrak mu umožňuje stále hledat jeho filmové paralely – kamera je často rozostřená nebo snímá skrz předměty.

Aleš Říman