Pět lupičů a stará dáma

Stařičká, zdánlivě bezbranná paní Wilberforceová se jeví jako ten nejzranitelnější tvor uprostřed světa, který ji mate a kterému vůbec nerozumí. Smyčcový kvintet zločinců, jež se jí a její panoptikální domeček snaží využít ke svým nekalým rejdům, má všechny předpoklady ji využít, odhodit a zničit. Ona sice nepochybně reprezentuje slepé lpění na postviktoriánských hodnotách, je ale zároveň nezlomná a dokáže nad všemi úklady, byť mimoděk, zvítězit…

Komedie Alexandera Mackendricka dodnes upoutá svou brutální hyperbolizací charakterů a zápletky. Mackendrick, někdejší angažovaný levicový karikaturista, jako by si vzpomněl na základní principy své dávné profese a v každé postavě nám nabízí svižnou karikaturu charakterového typu až komiksové razance. Evidentně k ní navíc vede i jejich herecké představitele v čele s monstrózním Alecem Guinnessem, jenž představuje mozek celé zločinecké bandy, profesora Marcuse, který působí jako kříženec upíra Nosferatu s Conradem Veidtem poulícím expresivně oči v Kabinetu dr. Caligariho (Das Cabinet des Doktor Caligari, 1920). Výsledkem je dodnes třeskutá a naprosto originální směs pověstných anglických Penny Dreadful se špetkou německého expresionismu, detektivkou, naivním melodramatem a nadsázkou síly bratří Marxů.

Klíčovou postavou pro celkový účinek filmu je kromě herců (první velká role Petera Sellerse, výborně využitý pražský rodák Herbert Lom!) a mimořádně inteligentního scénáře Williama Rose (prý šlo o realizaci jednoho ze snů, který se mu zdál) bezpochyby kameraman Otto Heller. Ten během 50. let dokázal zjevně ovládnout natáčení na barevný materiál, ačkoliv si již dříve vydobyl v Anglii uznání jako skutečný mistr černobílé fotografie. Jeho hravý pokus natočit si expresionistický film na Technicolor dodnes udivuje skutečně mimořádnou svěžestí v práci se světlem, úhlem kamery a barvami dotvářejícími významové metafory. Výsledkem je podivně surreálný, snový nádech výsledného celku, zřetelně odkazující k již zmíněné komiksové stylizaci.

Aleš Říman