Vražda ing. Čerta

Literární scénář vznikl podle povídky, která Krumbachové vyšla na podzim roku 1968 v časopise Plamen. Na literárním scénáři s ní spolupracoval Jan Němec, který se později o filmu vyjádřil velmi nevybíravě. Prý na něm spolupracoval pouze pro peníze (ze stejného důvodu v něm přijal i vedlejší roli) a doufal, že nikdy nevznikne. V dokumentu Věry Chytilové Pátrání po Ester (2005) dokonce pronese: „Neznám blbější film, než je Vražda ing. Čerta, a velice se stydím, že jsem podepsanej jako spoluscenárista…“ A je zřejmé, že Chytilová s jeho názorem přinejmenším souzní.

Tato kategorická odmítnutí plynou podle mého mínění z vědomí nedokonalosti výsledného celku, jež musela oba supernáročné kritiky rozčilovat. Krumbachové se skutečně absurdní, surreálnou grotesku o prázdnotě rituálů vztahu mezi mužem a ženou příliš nedaří vyprávět, otázka je, jestli to bylo jejím cílem. Mnohokrát se vyjádřila tak, že přednější než příběh je téma a svým typickým důrazem na detaily se snažila svá témata rozvíjet především pomocí rekvizit, předmětů, barev. Je zřejmé, že ve Vraždě ing. Čerta se otiskují téměř všechny motivy, které ovlivňují uměleckou tvorbu Krumbachové po celou její kariéru.

Nepříliš inteligentní lidé permanentně melou pantem, aniž by cokoliv říkali, a žerou, aniž by to bylo nezbytně nutné, pro prostý požitek z konzumace. Konzumní, nenasytní lidé požírají sebe sama a své životy, aniž by je prožívali. Zjednodušují své dny na řetězec vyprázdněných rituálů. Pohádkový rámec připomíná Krumbachové užití pohádkových motivů v jejích Černých pohádkách (publikovány roku 1994 v První knížce Ester). Submisivní, pasivní bezejmenná hrdinka a Čert, který požírá, všecko co mu nabídnete, stačí mu podat pomyslný prstíček. To je pro Ester shrnutí trapné grotesky lidského života. Nejen po stránce genderové, ale i etické. A nastupující normalizace dá její hypotéze bohužel již brzy tělo a tvář.

Aleš Říman