Povolání: Reportér

Jádrem filmu Povolání: Reportér je otázka, která prostupuje všemi Antonioniho filmy: Může se člověk stát někým jiným? David Locke, v podání až nezvykle umírněného Jacka Nicholsona, je televizní reportér vyčerpaný prací i životem. Během cesty po severní Africe zjistí, že jeden z hostů v jeho hotelu zemřel. Využije příležitosti, vymění si s mrtvým doklady a pod novým jménem se vydává na cestu Evropou.

Film je zasazen do nevšedních budov a scenérií. Podobně jako v režisérově starší tvorbě ani zde není lokalita pouhou kulisou. Místa dotvářejí prožitek, naznačují možnosti a ukazují jejich limity. Locke věří, že se s novou totožností zbaví zklamání a omezení svého starého života. Kamkoliv však jde, nese si své staré já s sebou. Odhodit minulost není tak snadné jako zahodit cestovní pas.

Po nějakou dobu ho na cestě provází mladá cestovatelka (ztvárněná Marií Schneiderovou), která do filmu vnáší srdečnost a spontaneitu. Ani jejich vztah se však nevyvíjí očekávaným směrem. Antonioni se striktně vyhýbá běžným dramatickým postupům a nahrazuje je odbočkami a nezodpovězenými otázkami.

Film vrcholí jedním z nejslavnějších záběrů dekády. Sedmiminutová sekvence stírá hranice mezi vnitřním a vnějším, pohybem a nehybností, životem a smrtí. Z technického hlediska je to jistě přelomový počin, jde však také o dokonalé vyjádření Antonioniho umělecké vize: vyprávění ustupuje observaci, na místo vysvětlení přichází záhada. Na rozdíl od emočně vypjaté trilogie z 60. let je zde nejistota přijímána s pokojem. Z filmu, který je mnohými považován za mistrovský závěr režisérovy vrcholné tvůrčí éry, vyzařuje až vzácný klid.

Valerio Calodonato, Damiano Garofalo