Pianista

Film je jasně rámován historickými událostmi. Začíná německou invazí do Polska, postupně sledujeme vyhlášení války, deportaci do koncentračních táborů a Varšavské povstání, dokud město v závěru neosvobodí Rudá armáda. Szpilman je obětí velkých dějin. Dennodenně je svědkem nepředstavitelného násilí a krutosti ze strany nacistů. Hudba je to jediné, co ho utěšuje a propůjčuje mu alespoň špetku naděje i v těch nejtěžších okamžicích. Jedna z prvních věcí, které rodina prodá, jakmile vypukne válka, je jeho piano. Následujících šest let sní o tom, až si bude moct příště zahrát, a nakonec je to možná právě hudba, která mu zachrání život.

Oproti jiným filmům tematizujícím holocaust, jako je například Spielbergův Schindlerův seznam (Schindler’s List, 1993), je Pianista vcelku umírněnější a méně spektakulární. Nesnaží se vyvodit žádný grandiózní závěr, dobrat se ke katarzi ani pojmout historickou epochu v její celistvosti. Nacistický teror je zde vyobrazený bez patosu jako součást běžné žité reality, což ho ovšem nečiní méně hrůzostrašným. Wladek Szpilman navíc není hrdina v konvenčním smyslu: nedopouští se velkých nečekaných gest, ale jedná v zájmu pudu sebezáchovy. Po dobu války nemá svůj osud ve vlastních rukou, a tak se mu nenaskýtá jiná možnost než spoléhat na solidaritu svého okolí.

Steven Spielberg původně Polanskému nabídl, aby režíroval Schindlerův seznam. Polanski ale odmítl, protože se scénář příliš podobal jeho osobnímu příběhu. Jako dítě totiž utekl z krakovského ghetta a zbytek války přečkal u venkovské rodiny, která se rozhodla mu pomoci. Po válce se znovu shledal s otcem, jeho matka však zemřela v Osvětimi. Szpilmanova autobiografie tedy režiséra zaujala možná právě proto, že mu připomněla vlastní osud, ale pořád byla dost vzdálená, aby neťala do živého.

Ema Fischerová