Piková dáma

Ostatně samotný Martin Scorsese o něm napsal, že jde o jeden z mála klasických filmů fantastického žánru, čímž výrazně pomohl k jeho znovuobjevení. Velmi náročný byl ale už proces jeho vzniku. Pomineme-li hádky mezi představitelem hlavní role Heřmana Antonem Walbrookem (krátce předtím zazářil v Powellových a Pressburgerových Červených střevíčcích) s původním režisérem snímku a zároveň spoluautorem jeho scénáře Rodneym Acklandem, jež vedly k jeho nahrazení Thoroldem Dickinsonem, nepříliš adekvátní byly i samotné prostory, v nichž snímek vznikal. Stísněné ateliéry kdesi mezi nádražím a hlučnou továrnou v městečku Welvyn Garden City na sever od Londýna byly téměř permanentně konfrontovány s nadhraničním ruchem z okolí, který výrazně narušoval natáčení. Přitom pojetí snímku bylo celé vystavěné na dokonalé iluzi dávno minulého světa Petrohradu roku 1806. To, že se ji nakonec podařilo dokonale navodit, mají na svědomí autor kostýmů a výpravy, slavný divadelní výtvarník Oliver Messel, a v neposlední řadě ateliérový kouzelník české provenience, kameraman Otto Heller.

Zatímco Messel byl posedlý nejmenšími detaily svých staveb, kompozicí prostoru a nádherně přehnanou dekorativitou odkazující k přebujelému rokoku (diváci napumpovaní estetikou neorealismu museli být v Cannes opravdu řádně pohoršeni), Heller svou kameru plně podřídil zvolené stylizaci. Jako obvykle kouzlí s prostorem pomocí odvážných úhlů kamery, širokoúhlé objektivy mu pomáhaly vytvořit z titěrného studia velkolepé sály, hraje si se zrcadly, suverénně formuje i deformuje prostor světlem, přesně tak, jak je třeba, jak je ctěná libost. Poklonu mu ostatně složil i sám režisér: „Mnozí se vyjadřovali k vizuálnímu stylu filmu, k tomu, jak kontinentálně obraz působí… Když se děj odehrával venku [film byl celý natočen ve studiu], vždycky foukal vítr. Mlha byla hustá, sněhu bylo hojně, tabákový kouř téměř neproniknutelný, a svíčky – umělé světlo – vždy jako by vyzařovaly zdola, pokud nebyly vidět lustry. Bouře vyvolaná duchem hraběnky málem smetla kameru i celý štáb z plošiny. Prach byl hustý jako po písečné bouři. Drahokamy a hedvábí zářily, hadry a vředy vypadaly odporně. A kamera Otty Hellera to všechno zachytila.“

Aleš Říman