Bílá nemoc

Filmová tvář Čapkovy Bílé nemoci přímo vycházela z inscenace Národního divadla v režii Karla Dostala, poprvé uvedené na konci ledna 1937, přičemž celý projekt inicioval sám představitel velké tragické hlavní role dr. Galéna, filmovými diváky milovaný komik Hugo Haas, který se zhostil i jeho režie. Jako by Haas tušil, že ho tlačí čas a že nemá smysl otálet, že se dějiny řítí přesně do situace, o níž Čapek píše, a tak mu k natočení snímku postačilo pouhých dvacet natáčecích dní. Byl naprosto pevně přesvědčený, že pracuje na filmu, jehož sdělení má mimořádnou důležitost, utvrzoval ho v tom i obrovský divácký úspěch zmíněné inscenace (neuvěřitelných 84 repríz během 11 měsíců). V zájmu efektivity natáčení obsadil do důležitých rolí výhradně své kolegy z divadla. Z pevného spojení či spíše ze závislosti na divadelním provedení Bílé nemoci vymaňovaly jeho snímek dvě věci: důležité změny v příběhu filmu výrazně měnící vyznění Čapkova textu a kamera Otto Hellera, s nímž Haas už v pozici režiséra v témže roce natáčel komedii Děvčata, nedejte se (1937).

Co do zmíněných změn ve scénáři: Haas se navzdory Čapkovi rozhodl do scénáře vepsat postavu dr. Martina, Galénova soka a přítele z předchozího velkého válečného konfliktu a zároveň lékaře z malé sousedící země, kterému Galén prozradí tajemství svého léku na bílou nemoc. Tím sice otupil tragiku a bezvýchodnost původního Čapkova závěru, ale zároveň také poskytl prostor pro rozpracování dobově podstatné ideje o nezbytnosti války obranné, o tom, že násilí ze strany fanatiků je třeba se bránit. Čapek se k tomuto kroku zprvu stavěl striktně negativně, ale nakonec Haasovi ustoupil. Výrazného posunu si pak poučený divák všimne i v samotném závěru, k němuž Haas připsal několik obrazů. Jako by si v sobě chtěl stále ještě uchovat zbytky nadějí, že to ještě v reálu s Evropou může dopadnout dobře…

Heller pak dynamizuje snímek častými pohyby kamery, jak je u něj zvykem, kouzlí se světlem a k tomu velmi dovedně pracuje s detaily, případně s úhly a pozicí kamery ve vztahu k hercům.

Aleš Říman