Transport z ráje

Rok 1944, v Terezíně se na jedné straně natáčí proslulý propagandistický film Vůdce daroval Židům město, na straně druhé sem přijíždí na inspekci obávaný generál SS Knecht. Obyvatelé ghetta se nesnaží o nic jiného než za každou cenu žít svůj život a pokud možno přežít. Nález plakátu vybízejícího k sabotáži vede nejen ke vzteklému pronásledování pachatele, ale k okamžitému nařízení transportu 4 tisíc vězňů z tohoto pomyslného ráje přímo do Birkenau.

Dějová linka filmu vycházejícího volně z několika Lustigových povídek ze souboru Noc a naděje působí až mrazivě stroze a autenticky. Snaha o autenticitu a realismus není zřejmá jen z literárního scénáře, jeho pojetí postav, situací, je patrná i z obrazového pojetí snímku, na němž měli největší zásluhu kameraman Jan Čuřík a v té době neznámá kostýmní výtvarnice Ester Krumbachová.

Jestliže Čuřík používá ve svém kamerovém pojetí až dokumentaristických postupů a dosahuje tak opravdu výjimečné syrovosti, Krumbachové se jejím specifickým pojetím kostýmu jako fantomu hercova zjevu či jakéhosi magnetu už v její druhé práci pro film daří vytvářet oporu pro herce při hledání charakteru postavy. A činí tak navíc promyšleně od komparsu až po hlavní úlohy. Komparsisté měli v oblečení zdánlivou volnost, stanovena jim byla pouze móda a tmavá barva, přímo při natáčení jim ale Krumbachová kostým dotvářela „znameními absurdity a smutku“, detaily, které výmluvně křičely ze šedivého, uniformního celku. Šlo o závoje, hedvábné růže, kombinace prvků, které k sobě neladí. Oproti tomu jedna z hlavních postav, generál Knecht, není oním tuctovým generálem v stereotypu nacistické uniformy. Krumbachová jej oblékla do tuctového, navíc špatně padnoucího kabátu. Zlo tak není redukováno na symbol v podobě uniformy, vizuálně je to lehce přehlédnutelné zlo. Teprve ve spojení s blazeovaným pojetím Jindřicha Narenty získá tato figura své děsivé rozměry.

Aleš Říman