Václav

Václav žije se svojí matkou na rozpadajícím se statku a po otci, který před lety zmizel z jejich životů, zůstalo citelné prázdno. Václav se snaží, aby byl jako on – postaral se o matku, byl stejně tak dobrý střelec… Problém je v tom, že se mu většina věcí nedaří. Lehká mentální retardace mu neumožňuje dopředu promyslet důsledky svého jednání, leckdy tak jsou na hraně zákona nebo až za ní. Václav je považovaný za šaška, obecního blázna. Sousedé z vesnice pro něj hledají pochopení, ale když ohrožuje jejich životy, je to trochu obtížné.

Hlavní role ztvárněná Ivanem Trojanem je vskutku komplexní postavou: z nevinného mamánka se postupně skrze ponižování stává frustrovaným a nepochopeným ostatními. Kvůli žárlivosti a milostnému vzplanutí ke stejné ženě se nakonec rozhodne zabít svého bratra a skončit jako „pěkný dezolát“. Na tom, kdy se příběh odehrává, ve výsledku nesejde. Až na pár momentů, které umisťují film na přelom 80. a 90. let minulého století, se jedná o nadčasový portrét člověka na okraji společnosti. Je to navíc příběh podle skutečné události – za námětem stojí pracovník Havlovy prezidentské kanceláře Tomáš Kudrna, Václavův osud totiž přišel k prezidentu republiky v podobě návrhu na milost. Možná odsud pramení ten havlovský humanismus a akcent na svobodu jedince a lidská práva.

Marketing filmu ve své době lákal na komediální stránku filmu: slogan sliboval „Ivana Trojana, který vyvádí jeden průšvih za druhým“. Spíše než (tragi)komedií je ale Václav silným psychologickým dramatem. Ve svém základu totiž tematizuje rozklad hned na několika rovinách – hlavní postavy, komunistického režimu, rodinného statku. Zasmušilou melancholickou náladu podpořilo též zapojení písní Vypsané fiXy, skvělou hudbu pak složil Jan P. Muchow. V době uvedení byl Václav titulován jako film roku – do kina na něj zašlo téměř 400 000 diváků a v návštěvnosti českých filmů ho porazily jen Svěrákovy Vratné lahve (2007) a Vorlův Gympl (2007). Po šestnácti letech od premiéry film nijak výrazně nezestárl, snad jen v jednom: při dnešním pohledu působí vybízení diváků k respektu k Václavově jinakosti zbytečně moralizujícím dojmem a příliš doslovně. Tento „nedostatek“ snad vyplývá z toho, že se doba posunula k větší inkluzivitě.

Jakub Kos