Zabriskie Point

Jen málokterý film byl kritikou tak zásadně přehodnocen jako Zabriskie Point. Po svém uvedení v roce 1970 to Antonioniho americký debut schytal snad ze všech stran. Vyčítala se mu politická naivita, pro mladé aktivisty nebyl pohled cizince na tamní kontrakulturu relevantní. Časem však začal být považován za režisérův nejodvážnější a nejobjevnější počin – nešlo totiž ani tak o portrét jedné generace, jako spíš o zamyšlení se nad paradoxy pozdního kapitalismu a křehkou touhou se od něj osvobodit.

Děj se odehrává ve Spojených státech v období největších společenských nepokojů a sleduje osudy dvou mladých lidí, jejichž životní cesty se ubírají odlišnými směry. Mladý student Mark se ocitá uprostřed politických bouří provázených protesty, policejním násilím a rasovými konflikty. Daria pracuje v realitní oblasti a pohybuje se v místech, která se v důsledku hospodářského rozvoje rychle mění. Při jejich krátkém setkání v Údolí smrti jsou svedeny dohromady dvě různé perspektivy na jeden historický okamžik.

Antonioni pohlíží na Ameriku očima fascinovaného vnějšího pozorovatele. Vnímá její energii a kreativitu, ale také silné napětí. Mítinky, univerzitní kampusy, dálnice, billboardy, kanceláře, rozšiřování předměstí – to vše vytváří prostředí ovládané konzumem a regulacemi. Oproti tomu se poušť jeví jako místo dočasného úniku, místo, kde se fantazie a alternativní způsoby života stávají na krátkou chvíli reálnými.

Na rozdíl od odměřeného observantního stylu Antonioniho předchozích filmů je Zabriskie Point otevřeně vizionářský, plný nezapomenutelných sekvencí na pomezí reality a fantazie. Slavná scéna zachycující skupinový sex v poušti je od reality již úplně odtržená a stává se téměř utopickou vizí svobody, smyslnosti a kolektivního prožitku. Podobně proslulý je i neobvyklý závěr filmu – zpomalená destruktivní exploze. Tyto momenty z něj činí jeden z vizuálně nejodvážnějších filmů své doby.

Valerio Calodonato, Damiano Garofalo