á-B-C-D-é-F-G-H-CH-í-JONESTOWN

Autor těchto řádků by upřímně rád nalákal čtenáře na projekci, neví si však vůbec rady, z čehož je smutný. Poskytne tak alespoň oficiální text, dvě zajímavosti přímo od autora a úryvek ze samotného díla, kdy do konce magnetofonové pásky zbývá přesně 15:19:17.

Nekonečný proud slov fanatického vůdce sekty vrcholí vypitím jedu. Tisícovka věrných páchá hromadnou sebevraždu, největší v moderních světových dějinách. Dramatické okamžiky z roku 1978 zachytila magnetofonová páska, která vydala svědectví. Na jejím základě vznikl filmový experiment, ve kterém členy sekty představují děti a jejich vůdcem je mladík, který se před kamerou proměňuje ve své o sedm let starší já. Debutující režisér Jan Bušta „v přímém přenosu“ zprostředkovává elektrizující zkušenost s demagogií a manipulací.

Režisér Jan Bušta a jeho spolupracovníci se maximálně snažili, aby jejich rekonstrukce „pásky smrti“ byla co nejvěrnější originálu – při její obrazové i zvukové rekonstrukci se drželi jak samotného zveřejněného záznamu, tak jeho mnohačetných přepisů (primárně přepisu, který učinila FBI, a ten pak porovnávali a doplňovali o přepisy amatérských „jonestownologů“). Cílem bylo obsah nahrávky dramaturgicky nezkracovat, takže rekonstrukce obsahuje každý identifikovatelný výkřik, každé přeřeknutí, každý potlesk nebo dětský pláč, a dokonce i delší neodůvodněné pauzy a technické chyby. Tomu bylo potřeba přizpůsobit i český překlad, který je nezvykle doslovný v „basic english“ módu. Tvůrci tím chtěli diváka vystavit plnému působení nahrávky, jak ho může zažívat pouze ten, kdo si poslechne originál.

á-B-C-D-é-F-G-H-CH-í-JONESTOWN má i výjimečně vytvořený sound design, na kterém několik let pracoval sound designér a hudebník Jan Balcar (s Janem Buštou spolupracoval už na extravagantním dokudramatu Televise bude!, 2014). Zvuk je na začátku filmu monofonní a postupně se vyvíjí přes stereo až k prostorovému dolby surround s využitím i zadních kanálů. Film si lze proto plně vychutnat jen v dobře ozvučeném kině.

„Chtěla bych něco povědět vám, kdo tu stojíte a pláčete. Není důvod k pláči. Měli bychom se radovat. Při téhle příležitosti máme být šťastní. Vždycky nám říkali, že bychom měli plakat, když vstupujeme na tento svět a když odcházíme a vcházíme v pokoji, říkám vám, buďte štastní! Právě jsem myslela na Jima Jonese. On trpěl, moc trpěl. On je jediný bůh, on nemá ani šanci si tady užít svou smrt. Ještě jednu věc jsem vám chtěla říct. A to, co jsem vám chtěla říct, je, že vy, kteří jste odešli, vy, kteří jste odešli, ale je vás tu ještě mnoho a je před námi ještě pořád ta cesta, ještě nejsme všichni úplně, několik z nás už odešlo. A šance se dostat k tomu, komu by mohli lhát. Tak a já vám říkám, že se dívám na tolik lidí, kteří pláčou, a přála bych si, abyste neplakali, a poděkujte otci, poděkujte mu. Povím vám o… Byla jsem tu rok a devět měsíců a nikdy jsem nebyla šťastnější než v San Francisku. Ale když jsem přišla sem do Jonestownu, tenhle život mě baví, měla jsem nádherný život a nemám žádný důvod k pláči. Měli bychom být šťastní, já tedy jsem, buďme všichni stejně šťastní.“

Jaroslav Cibulka