Omen

Tak jak se ve filmu střetává modernita s tradicí, tak i filmový styl se během stopáže postupně proměňuje, kombinuje styly a sociální příběh staví vedle experimentálních pasáží. Hranice mezi snem a realitou se rozpíjejí, rituálnost provázejí africké sbory a tance. Někdy snímek pracuje s videoklipovou estetiku, jindy připomene západní vliv folklórního hororu. Balojiho režijní styl je záměrně extravagantní, stylizovaný, hudební, snaží se vymanit stigma afrického filmu z kolonek přílišného naturalismu. Jeho film je tak trochu drama, thriller, černá komedie, fantasy a možná dokonce sci-fi. Mnohé recenze ho dokonce označují za rodinnou operu.

Film je rozdělen do čtyř kapitol, z nichž každá sleduje odlišnou postavu – Koffiho, sestru Tshalu, mladého Paca a matku Mujilu. Každý je svým způsobem odlišný, ale všichni si procházejí nějakou formou odmítnutí společností. Co všechno dokáže způsobit slepá víra k tradicím a pověrám? Dokáží všichni čelit společenským křivdám? V Balojiho režii se ukazuje, že je každý z nás odlišný něčím, co budou jiní lidé označovat za nenormální.

„Vše, co najdete v rodině, je pouze odrazem společnosti,“ tvrdí Baloji v rozhovoru pro Cineuropa.

Baloji není původně filmař, před svým celovečerním debutem Omen se profiloval jako vizuální umělec, módní návrhář a hudebník v žánrech rappu, hip-hopu, experimentálního popu a afro-elektra (jeho hudba dokonce zazněla i na soundtracku k filmu Padesát odstínů svobody (Fifty Shades Freed, 2018)). Omen je pro něj filmem osobním, s hlavním hrdinou sdílí diasporický původ. Sám navíc v dětství trpěl kvůli předsudkům – jméno Baloji totiž ve svahilštině znamená čaroděj.

Omen měl premiéru na festivalu v Cannes v sekci Un certain regard, kde byl oceněn Cenou nového hlasu. Později byl vybrán jako belgický kandidát na Oscarech v roce 2024. Stanislav Pecháč