Sira

Příběh filmu je částečně založený na skutečných situacích, s nimiž se obyvatelé Burkiny Faso musejí potýkat. Za nejsilnější inspirační zdroj tvůrci považují masakr v Yirgou z přelomu roku 2018 a 2019, který byl prvním popudem k sepsání scénáře. Sira však nechce být filmem o terorismu – v centru dění jsou naopak příběhy lidí, kteří žijí ve stínu konfliktů, zejména pak jde o osudy upozaděných žen.

Režisérka Apolline Traoréová není žádný filmový nováček. Ve filmu se pohybuje už od vysokoškolských let. Na bostonské Emerson College absolvovala krátkometrážním filmem The Price of Ignorance (Cena za nevědomost, 2000) a během let se její filmy objevily na festivalech Sundance, v Torontu nebo panafrickém festivalu FESPACO. Při pečlivém sledování režisérčiny filmografie si lze povšimnout opakujících se vzorců – v centru vyprávění bývá zastoupena silná ženská perspektiva, přežívání v krutých podmínkách a vyrovnání se s traumatem. Zpracování složitých témat vnímá režisérka jako formu osobní terapie a boje proti nespravedlivým podmínkám.

Formálně je Traoréová rozkročená mezi dvěma filmařskými tradicemi – americkou a africkou. Zatímco velkou část filmu lze definovat jako typický thriller o přežití a akční film o pomstě, stejnou měrou jde také o intimní psychologické drama s prvky sociálního realismu, sloužící jako politická kritika.

Film Sira je zatím režisérčiným největším úspěchem. Světovou premiéru měl na Berlinale, odkud si odvezl Cenu diváků v sekci Panorama. Svůj význam potvrdil, když se stal teprve druhým filmem v historii Burkiny Faso, který byl poslán jako oficiální zástupce na Oscary. Tím prvním byl snímek Babička (Yaaba, 1989), od jednoho z nejvýznamnějších afrických režisérů Idrissy Ouedraoga. Ten také uspěl v devadesátých letech na Berlinale. Byl to právě on, kdo režisérku přesvědčil, aby se vrátila natáčet filmy do své domoviny, a ona ho v rozhovorech často označuje za svého mentora.

Stanislav Pecháč