Noc nevěsty

Scénář z něj vznikl rychle, jednotlivé kapitoly textu jsou ostatně napsány jako dramatické obrazy, a Kachyňa s Procházkou v podstatě Svaté noci pozměnili jenom název. Jde o jeden z nejtemnějších filmů, jaký se v druhé polovině šedesátých let ve vztahu k revizi předchozí dekády podařilo natočit, a to proto, že je temný všeobecně. Vesnice je zde prostředím vyrvaným z pantů, po necelých třech letech nových pořádků je v ní tolik vzájemné zášti a strachu, že pro jakoukoliv naději na zvrat k lepšímu, kterou bychom vzhledem k předchozím pracím u Procházky očekávali, prostě není místo.

Svár fanatické víry ve staré a nové náboženství reprezentují postavy Slečny a Picina, které se vzpírají kategorizujícím charakteristikám. Slečna se vrací domů poté, co její otec, bohatý statkář, raději postřílí všechen svůj dobytek a flintu obrátí i proti sobě, než aby vstoupil do družstva. Principiálně tedy budí soucit. Svůj někdejší rodinný grunt Slečna obývá pouze s bláznivým podruhem Ambrožem. S blížící se nocí narození Páně svým příkladem přivede celou vesnici na půlnoční. Ale její výklad písma je sebestředný a pokřivený, staví se do role spasitelky a mluvčí davu, kterému žehná, a při mši se dokonce snaží žehnat kalich spolu s knězem. Puritánská přísnost ji nakonec dovede ke zbytečné oběti. Picin by mohl být přesně tím fanatickým předsedou, který znárodňuje, kudy chodí, v duchu dávných pořádků postav komunistů například z Vávrova Nástupu (1952), ale to by to nesměl být člověk a mít v těle lidské srdce. Ano, uvěřil bezvýhradně v nové pořádky a v jejich duchu páchá dobro tím, že bere lidem majetek a snaží se jim říkat, co mají dělat a co si mají myslet. Ale zároveň jde o postavu, která v konfrontaci s realitou rozvrácené vsi a se smrtí jediného blízkého člověka ze svého fanatismu procitá – ovšem k rezignaci a skepsi. Figury někdejších statkářů jsou souborem velmi uvěřitelných lidských kreatur, ostatní lidé dělají to, co jim říkají autority. Následují Slečnu stejně horlivě, jako před pár měsíci kolektivizovali. Dokonce i úctyhodný kněz má strach a až s přílišnou vervou na to, že žije v Kristu, slečně spílá a proklíná ji. Všechno je zahaleno do temnoty svaté noci, ve které jako by se tentokrát pro jednou Spasitel nenarodil.

Aleš Říman